Dům č. p. 492

Dům č. p. 492 je jedním z šesti objektů, jež se začaly budovat až za německé správy Vítkovických železáren v roce 1939 v rámci III. stavební etapy výstavby Jubilejní kolonie. Docela opožděně tak železárny v hrabůvecké kolonii zareagovaly na události roku 1938, kdy do Ostravy přišlo nemálo obyvatel ze zabraných Sudet. Vítkovické železárny již nemohly pokračovat ve výstavbě Jubilejní kolonie podle plánů německo-židovského architekta Ernsta Kornera, který těsně před vypuknutím druhé světové války emigroval přes Švýcarsko a Británii do australského Sydney.

Plány nových domů zhotovil zábřežský stavitel Alois Pix, který citelně navázal na tvorbu svého předchůdce formou dvoupatrových městských domů. Jejich zevnějšek zcela navazoval na dílo Ernsta Kornera, avšak Pix se oprostil od přílišné zdobnosti (expresionistický systém okenních příčlí, obloučková okna) a domy tak získaly více strohý vzhled. Šetřilo se také v interiérech – např. chodby domů již nemají zdobená litinová zábradlí, ale pouze jednoduché sloupku z kulatiny, mezi nimiž se táhnou dřevné latě.

Stavební páce na domech III. etapy zajišťoval od přelomu října a listopadu 1939 stavitel Josef Frimmel. Protokolem ze dne 22. listopadu 1939 potvrdil vládní komisař Moravské Ostravy Karl von Hinke na základě návrhu komise v čele s vrchním stavebním radou Ing. Franzem Klossem stavební čáru. Povolení k výstavbě byla domům č. p. 491–496 dodatečně udělena 27. listopadu 1939 a kolaudační řízení proběhla ve středu 9. října 1940 v 8 hodin ráno.

Dům č. p. 492 na nároží ulic Jubilejní a Mládeže reprezentuje počáteční válečnou tvorbu. Postaven byl na částečně podsklepeném půdorysu ve tvaru písmene L a v každém ze tří podlaží se nacházely na svou dobu tři docela prostorné dělnické byty o velikosti 1+1 s vlastním WC, předsíní a chodbou. Je zajímavé, že ještě v době 40. let nebyly byty vybaveny vlastní koupelnou. Jelikož dům č. p. 492 spolu s ostatními domy III. stavební etapy nikdy neprošel výraznější opravou (v 80. letech došlo pouze k nahrazení původní eternitové krytiny za plechovou střechu), zůstal zachován až do poslední rekonstrukce v zcela intaktním stavu. Pouze v podkroví byl v 90. letech 20. století zřízen mezonetový byt, a to propojením bytové jednotky ve třetím podlaží za pomocí točitého schodiště vedoucího do části podkroví.

V letech 2007–2017 byl dům č. p. 492 spolu s ostatními domy III. etapy městským obvodem Ostrava-Jih generálně zrekonstruován v rámci V. fáze rekonstrukčních prací. Jelikož se dům č. p. 492 ocitl v roce 2002 na seznamu kulturních památek ČR, bylo k rekonstrukci přistoupeno s požadavky památkové péče, což potvrzují např. kastlíková euro okna, přičemž vnitřní okna se otevírají do pokojů, zatímco vnější do ulice. Aby byl uspokojen současný bytový standard, byla změněna dispozice bytů. V pravé části domů zůstaly byty o velikosti 1+1, ale byly v nich nově zřízeny také koupelny. V levé části domu se nacházely na každém patře původně dva byty o velikosti 1+1, které však byly v rámci generální rekonstrukce přetvořeny na prostorný byt o velikosti 3+1, takže od roku 2013 se v domě nachází pouze šest bytů.

Leopold Čada (1914–2005), literát, bibliofil a obyvatel domu č. p. 492

Spisovatel, publicista a bibliofil Leopold Čada se narodil 9. srpna 1914 v Přívoze jako syn Leopolda Čady, tesaře zaměstnaného ve Vítkovických železárnách, a jeho manželky Anny, rozené Němčíkové. Roku 1920 se šestiletý Leopold s rodiči přestěhoval do Vítkovic, kde vychodil obecnou a měšťanskou školu a poté se zde vyučil soustružníkem. V pozici soustružníka pracoval pouze půl roku, jelikož byl na počátku velké hospodářské krize propuštěn a v letech 1929–1935 byl bez zaměstnání. Od roku 1936 do února 1939 plnil prezenční vojenskou službu. V průběhu roku 1939 byl následně zaměstnán jako dělník na jámě Louis (nyní Jeremenko) ve Vítkovicích. V roce 1940 se vrátil k práci soustružníka a postupně se vypracoval na pozici technického úředníka. Do Jubilejní kolonie se Leopold Čada přestěhoval ze Zábřehu v roce 1945. Žil v domě č. p. 492 (Jubilejní č. o. 68).

• Od roku 1945 do roku 1949 byl Leopold Čada členem osvětové rady v Zábřehu. 
• Jako kulturní pracovník byl literárně činný již od roku 1935 a v regionálních časopisech uveřejňoval verše, povídky a kulturní úvahy. 
• Samostatně knižně vydal sbírky veršů Osudy a písně, Zvony srdce, Jednou se vrátíme, z prozaických prací můžeme zmínit román Mučedníci a prózy Na to jsem nezapomněl a Halucinace. 
• Kromě toho byl Čada vydavatelem knižní edice Moravská lyrika, v níž vyšly mimo jiné práce regionálních spisovatelů Vojtěcha Martínka a Milana Rusinského. S doktorem Martínkem se Čada znal již z meziválečného období: „Nelituji krizových let první republiky, i když byla provázená hladem a bídou, protože mě přivedla do blízkosti vznešeného člověka, spisovatele Vojtěcha Martínka. Jak pyšně jsem doma odevzdával první korunové honoráře za práce otištěné v Moravskoslezském deníku.“ S osobností regionálního spisovatele Milana Rusínského Čadu pojilo dlouholeté přátelství, na nějž vzpomíná ve svém díle Na to jsem nezapomněl (2001).

Leopold Čada editoval asi 200 bibliofilských tisků, zejména v rámci Kroužku bibliofilů Domu kultury Vítkovic, v němž po roce 1968 byli vydáváni dokonce i zakázaní autoři. Čada psal stati do periodik jako např. Pochodeň, Moravskoslezský deník nebo Literární kruh. Kromě literatury měl Leopold Čada zájem také o výtvarné umění a divadlo. V letech 1934–1935 byl dokonce členem souboru ostravského divadla.

Dne 15. října 1956 byl Leopold Čada jmenován radou obvodního národního výboru v Hrabůvce kronikářem, načež 15. února 1957 založil novou pamětní knihu bývalé samostatné obce, která byla roku 1924 připojena k Ostravě. Z kroniky však zůstalo jen strojopisné torzo (koncept), které navíc obsahuje celou řadu omylů vzniklých nekritickým přístupem.

Na počátku současného století vyšly znova některé Čadovy starší práce. Jmenovat zde můžeme autorovo vyznání Roky s knihou (2000), které původně vyšlo v Ostravském večerníku roku 1984. V rozmezí let 1999 až 2000 napsal lyrické díloOdstřižiny, které vyšly při prvním výročí úmrtí jeho ženy Marie Čadové-Figurové. Leopold Čada v pozdním věku žil v domově seniorů v Syllabově ulici. Zemřel 3. června 2005 v Ostravě-Vítkovicích ve věku 90 let.

Jiří Palkovský (*1953), sportovec a obyvatel domu č. p. 492

Jiří Palkovský se narodil 23. května 1953 v Ostravě. Několik let žil v domě č. p. 492 (Jubilejní č. o. 68). Po vychození základní školy nastoupil v roce 1966 na studia v Střední průmyslové škole strojní ve Vítkovicích, kterou ukončil v roce 1970.

• Od roku 1963 se jako dítě věnoval gymnastice a roku 1966 se začal věnovat pod vedením svého otce atletice v rámci Tělovýchovné jednoty VŽKG Vítkovice. 
• V roce 1968 se jeho trenérem stal Rudolf Hübner, atlet, který v témže roce reprezentoval v atletice ČSSR na olympijských hrách v Mexiku. 
• Jiří Palkovský 13. září 1970 vybojoval v Paříži zlatou medaili na prvním ročníku Juniorského mistrovství Evropy. Jeho výkon 218 cm byl překonán až Josefem Hrabalem v roce 1977, který vytvořil nový rekord v hodnotě 220 cm. 
• Poté Palkovský obsadil roku 1971 na Mistrovství Evropy v atletice v Helsinkách ve finále jedenácté místo.

V roce 1973 získal stříbrnou medaili na halovém mistrovství Evropy v nizozemském Rotterdamu, kde překonal 220 cm a prohrál jen s Maďarem Istvánem Majorem, který měl lepší technický zápis. Mistrovství Evropy se zúčastnil také v roce 1975, kdy se šampionát konal v polských Katovicích. Zde ve finále soutěžilo osmnáct výškařů, ale Palkovský se zde umístil až na patnáctém místě, neboť dosáhl výše 210 cm. Dne 19. února 1977 v Berlíně vytvořil nový osobní rekord, když přeskočil překážku ve výši 221 cm.

Jiří Palkovský jedenáctkrát reprezentoval skok vysoký v mezinárodních utkáních (1970–1977), z toho dvakrát v evropském poháru. V letech 1973 a 1975 získal stříbrné medaile na mistrovství ČSSR v atletice, v letech 1973 a 1977 stříbrnou medaili v halovém mistrovství ČSSR v atletice.