1941 — 1942

K obnovené výstavbě nových domů došlo ve válečných letech 1941–1942, kdy bylo vystavěno v rámci čtvrté etapy dvanáct obytných jednopatrových domů na Jubilejní ulici (mezi ulicemi Mládeže a Dvouletky) v duchu tzv. německého Heimatbaustilu. Původní plán počítal se stavbou šestatřiceti řadových a nárožních domů, vlivem kolapsu válečného stavebního průmyslu bylo postavenou pouze dvanáct domů č. p. 505 – 515 s osmačtyřiceti byty. Jednalo se o první domy, které byly v rámci kolonie vybaveny nejen koupelnami, ale také sklepními protileteckými kryty.

V prosinci 1940 zvažovalo stavební oddělení železáren čtyři možnosti rozšíření Jubilejní kolonie v Hrabůvce. Podle první varianty mělo být postaveno 243 bytů, každý s předsíní, obytnou kuchyní se spíží, pokojem, koupelnou a WC. Ve druhé verzi se počítalo s 252 bytovými jednotkami, počet místností měl být rozšířen o kabinet a naopak kuchyň měla sloužit pouze k vaření. Třetí varianta zahrnovala 205 bytů vybavených kuchyní, pokojem, sociálním zařízením a dvěma kabinety.

Okupační správa nakonec přistoupila k výstavbě dvaceti pěti řadových a jedenácti nárožních dvoupatrových domů, jimž byla udělena stavební povolení 7. února 1941. V květnu téhož roku byly vykopány základy objektů, ovšem již 13. května 1941 Vítkovické těžířstvo požádalo o nové stavební povolení, protože došlo ke změně projektu. Veškeré práce měl původně zajišťovat stavitel Alois Pix, těžířstvo nakonec oslovilo stavební firmy Waltera Ulricha a Josefa Frimmela z Moravské Ostravy. Pouhých dvanáct obytných jednopatrových domů č. p. 504–515 se čtyřiceti osmi byty bylo dostavěno a zkolaudováno v květnu a červnu 1942 na parcelách č. 237/7, 241/18, 234/2 a 324/10. Podnik musel městskému stavebnímu úřadu předložit statický výpočet všech nosných zdí, údaje o použitých stavebních hmotách, střešní krytině a o barvě fasád. Domy č. p. 504, 505, 508 a 509 byly obyvatelné už od 15. května 1942. Na základě rozhodnutí stavebního úřadu Moravské Ostravy se noví nájemníci mohli nastěhovat do dalších dokončených bytů od 1. července 1942 pod podmínkou, že všechny prostory v domech budou úplně vysušeny. Ještě předtím obdržely nové objekty své číslo popisné.

Výstavba probíhala striktně podle navrženého projektu, jedinou provedenou změnou během prací bylo zřízení okna ve štítové stěně v prvním patře domu č. p. 505. Základy všech obytných budov byly udělány z betonu, stěny domů z cihel a pemzových tvárníků. Stropy nad sklepy tvořil železobeton, ostatní stropy byly trámové. Střechy nechal stavbyvedoucí pokrýt asbestocementovou břidlicí. Podlahy přízemí byly navrženy do výšky 1,45 m a okapy 7,55 m nad úrovní chodníku. V suterénu každého domu se nacházela společná prádelna, mandl, čtyři sklepy, komora a protiletecký kryt, jehož stropy byly ze zesíleného železobetonu. V přízemí i prvním patře byly dva byty, vybavené obytnou kuchyní, pokojem a kabinetem. Spíž, záchod i koupelnu měli nájemníci přístupné z předsíně. Byty měly společnou lodžii a v podkroví byly půdní prostory, sloužící všem nájemníkům. Je velmi pravděpodobné, že do nových bytů se nastěhovali většinou zaměstnanci německé národnosti, podobně jako tomu bylo ve stejném období v další podnikové kolonii v nedaleké Hrabové. Celkové stavební náklady zahrnující také elektrifikaci nových objektů, veřejné osvětlení, napojení na kanalizaci, úpravu ulic, zřízení přilehlých zahrad na ploše přibližně 11 000 m² přesáhly 39 milionů korun. Průjezdní dům v křižovatce dnešních ulic Mládeže a Edisonova ani plánovaný hostinec v současné ulici Dvouletky nebyly nakonec realizovány.

Architektura čtvrté etapy

Zatímco architekt druhé etapy výstavby Jubilejní kolonie unikl nacistickým uchvatitelům do Velké Británie a následně do Austrálie, samotná kolonie se dostává po období hospodářské krize a útlumu výstavby znovu do hledáčku plánovačů ze stavebního oddělení Vítkovického horního a hutního těžířstva právě v závěru třicátých let. Válečná etapa ve vývoji kolonie má evidentně ráz příznačný pro většinu nacistických plánů a realizací bytové výstavby na území protektorátu. Záhy po mnichovské dohodě se začaly měnit plány na výstavbu nových částí měst v obsazeném pohraničí. Současně se nacionalizovala oblast architektury a stavebnictví, podobně jako jiné obory, vyloučením všech aktérů židovského původu na základě prosazení norimberských zákonů. Na území zbylého Československa se to v období od října 1938 do poloviny března 1939 sice nevztahovalo, avšak záhy po okupaci země v březnu 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava nastupuje nacifikace veškerého života, včetně architektonické produkce ve spojení s železárnami. Čeští architekti zůstávali imunní vůči Heimatbaustilu, avšak podnik začleněný bezprostředně do říšského válečného hospodářství a navíc s personálem ve značné části loajálním vůči novým nacistickým vládcům se musel prezentovat oddaností říši a její architektuře.

Válečná dostavba Jubilejní kolonie se opět vrací k maloměstskému až venkovskému projevu a měřítku. I když nacisté v čele s Adolfem Hitlerem měli megalomanské představy o tom, jak by měla být přestavěna Evropa, výsledkem se stávala schematická sídliště, založená na údajném germánském cítění. Zatímco v druhé etapě se veřejný prostor rozvinul do parkově upravených dvorů, zde se opět domy přibližují k ulici a na veřejný prostor zůstává místo pouze u křižovatky ulic Jubilejní a Dvouletky. Budování nových částí kolonie se týkalo dvou bloků o dvanácti domech mezi ulicemi Mládeže a Dvouletky. V letech 1941–1942 vznikly jednopatrové domy obdélného půdorysu nebo půdorysu ve tvaru L podle typových projektů, zpracovaných stavebním oddělením železáren. Podle razítka na projektu pracoval diplomovaný inženýr Ernst Schwanzer, realizaci měl na starosti Alois Pix. Vzhledem k ideologii nacionálního socialismu byla architektura kolonie výrazně změněna. Již žádné reminiscence na historickou lokální architektonickou kulturu v podobě průjezdů, věžiček a štítů. Domy dostaly podobu v intencích Heimatbaustilu s hladkými fasádami, malými okny, strmými štíty a střechami. Celek se rozevíral západním směrem, neboť přes ulici Dvouletky se počítalo s výstavbou společenského domu s arkádami, uzavírajícími na západní straně Jubilejní ulici.

S ohledem na průběh války se pokračování ukázalo jako nereálné. Dva vzniklé bloky tak působí jako intermezzo udržující ještě urbanistickou stopu původního návrhu, avšak z architektonického hlediska se zcela odpoutaly od předchozích etap. Kolonie tak právě zde ztratila svůj charakter a to paradoxně v situaci, kdy se uplatňovalo volání po architektuře, která vytvoří prostor odpovídající potřebám lidových vrstev a vyjádří patřičně ideologické nároky na ovládnutí prostoru. Ukázalo se však, že schematicky opakované formy, bezduché vzorce a repetice údajně tradičních vzorů zapříčiní vznik banální zástavby, zcela bez všeho, oč se pokoušela.