1926 — 1932

Po odeznění poválečné hospodářské krize začaly Vítkovické železárny projektovat dostavbu své závodní kolonie v Hrabůvce. Projekční práce byly svěřeny architektu Ernstu Kornerovi, podle jehož návrhů bylo postaveno v letech 1926 až 1932 devětaosmdesát domů s 585 byty (62 % areálu kolonie). V rámci druhé stavební etapy vznikla také budova knihovny s čítárnou, centrální lázně, budovy tří mateřských škol, lékařská ambulance a sídliště bylo napojeno na parní tramvajovou dráhu. Druhá stavební etapa byla ukončena velkou hospodářskou krizí.

K rozšíření dělnické kolonie v Hrabůvce přistoupily Vítkovické železárny až ve druhé polovině dvacátých let, kdy veškeré stavební práce zajišťovala firma Moravsko-ostravsko-karvinská stavební společnost, s. r. o. (MOK), se kterou železárny uzavřely smlouvu, na jejímž základě MOK postavila pro těžířstvo i pět úředních domů v Sokolské ulici v Moravské Ostravě, čtrnáct domů v Chodské ulici, tři úřednické vily v Palackého (dnešní Ruské) ulici a šest domů v Pohraniční ulici ve Vítkovicích. Firmu MOK založili 18. 10. 1918 společně Lilly Marker, Helen Hoffmann a Ing. Berthold Wottitz. V roce 1936 se zmíněná stavební společnost ocitla v těžké hospodářské situaci. Jejím důsledkem bylo zahájení konkurzního řízení o dva roky později. Investiční náklady na výstavbu Jubilejní kolonie nesl podle dohody Penzijní ústav II úředníků a zřízenců železáren, vedení podniku se však v dohodě s Penzijním ústavem II zavázalo zajistit čistý výnos 6 % hodnoty realit po dobu dvaceti let. Není bez zajímavosti, že účetní hodnota realit Penzijního ústavu II úředníků činila k 31. 12. 1930 přes 45 milionů korun a o dva roky později již více než 87 milionů korun, z toho na Jubilejní kolonii připadalo na 37 milionů korun. Architektem nové kolonie v Hrabůvce byl jmenován Arnošt Korner, někteří autoři však bez bližšího vysvětlení přisuzují stavební koncepci druhé fáze Jubilejní kolonie architektu Jindřichu Freiwaldovi, ačkoli jeho jméno není v dostupné stavební dokumentaci ani ve spisovém materiálu nikde zmíněno. 

Dne 14. května 1926 předložilo Vítkovické těžířstvo a Penzijní ústav II úředníků a zřízenců městskému stavebnímu úřadu ve spolupráci s civilním geometrem Františkem Brabencem své plány na další výstavbu obytných domů v Hrabůvce. Podle návrhu z 12. dubna 1926 plánovalo Vítkovické těžířstvo v důsledku hospodářské konjunktury a zvýšené potřeby pracovních sil postavit v Jubilejní kolonii další obytné domy, rozdělené následně do pěti skupin s 248 jednopokojovými a 62 dvoupokojovými byty. Prvních osmnáct budov s jednadevadesáti byty bylo vystavěno v roce 1926 západně od devíti domů z roku 1921 přibližně v místech, kudy měla původně vést železniční trať mezi Moravskou Ostravou a Brušperkem. V jednopatrových domech č. p. 280, 283, 286, 287, 289, 292, 294 a 295 byly v přízemí i prvním patře situovány dva byty, budovy č. p. 279, 281, 282, 284, 290 a 291 byly vybaveny třemi byty v přízemí i patře a naproti sobě stojící domy č. p. 288, 293 a 297 byly dvoupatrové. Dvanáct nově postavených domů v hodnotě 6 700 000 korun bylo umístěno v uzavřeném bloku ve tvaru čtverce, a to po obou stranách cesty téměř kolmé k Závodní ulici, čímž došlo k vytvoření hlavní ulice v kolonii. Výjimku představoval objekt č. p. 285 s průjezdem a dvěma průchody po stranách, kterým Jubilejní ulice v kolonii procházela. Komisionální jednání a stavební povolení ke stavbě tohoto domu se konalo 27. května 1926. Město Moravská Ostrava zastupoval člen obecního zastupitelstva, poslanec Národního shromáždění a budoucí starosta města Josef Chalupník. Dům měl stejně jako ostatní objekty kolonie betonové základy, sklepní zdivo i některé vnitřní příčky byly z vápenopískových cihel. Výkopy pro sklepy provedli stavební dělníci do hloubky 75 cm pod úrovní terénu. Základové zdivo dosáhlo hloubky ještě o dalších 40 cm.

Při betonování základů se muselo dbát na to, aby nedošlo k přerušení drenážních kanálků vodního družstva v Hrabůvce. Podle výpočtů stavitele nepřekročilo zatížení půdy 2,85 kg/m². Vnější zdi zedníci postavili vesměs z dutých i plných struskových cihel podle patentu Ing. Fialy. Stropy mezi patry a podkrovím byly z odlehčených struskových tvárnic.

Obvodové zdi zesílily rámové železobetonové konstrukce. Nad okny, dveřmi i nad průjezdem byly položeny železobetonové překlady. Dne 1. června 1926 proběhla na žádost zástupce stavební společnosti MOK prohlídka dokončených základů novostavby a již v srpnu téhož roku kolaudace dostavěného režného zdiva. V přízemí domu byla pro obyvatele kolonie zřízena mlékárna, obchod s potravinami, trafika a holičství. V prvním patře bydlel správce kolonie, jehož byt se skládal z předsíně, kanceláře, kuchyně, spižírny, dvou pokojů, záchodu a koupelny. Prvním správcem Jubilejní kolonie byl dlouholetý vítkovický zaměstnanec Jan Nosek, jehož jmenování do funkce bylo projevem velké důvěry ze strany podniku a zlepšením jeho životní úrovně a sociálního postavení, protože jako správce kolonie byl Nosek osvobozen od placení nájemného. Jan Nosek pracoval v železárnách od roku 1905 jako zedník stavebního oddělení, později byl povýšen na mistra. Do kolonie se s manželkou nastěhoval 29. 3. 1927 z dřevěného vzorového domu, postaveného ve Vítkovicích v Republikánské (dnešní Místecké) ulici č. p. 756. Jediné dítě manželů Noskových zemřelo ve dvou letech v roce 1915. Vedle správce Noska bydlel domovník Oto David, jehož byt byl vybaven předsíní, kuchyní a dvěma pokoji. Oběma rodinám byla k dispozici společná prádelna. Během války si v prvním patře objektu zřídila sekretariát místní organizace NSDAP, v listopadu 1945 pak pronajalo podnikové bytové oddělení za měsíční nájemné 60 korun jednu místnost v budově členům KSČ. Koncem července 1926 udělilo město Moravská Ostrava stavební povolení pro objekty č. p. 279–297 a již v lednu následujícího roku se do dokončených domů nastěhovalo prvních sedmaosmdesát dělnických rodin. Ve druhé polovině roku 1926 byly po obou stranách centrální komunikace v kolonii vysázeny dřeviny, které měly zkrášlit nové moderní sídliště. 

V roce 1927 byla kolonie západně od existující zástavby rozšířena o dalších čtrnáct domů č. p. 301–314, čímž došlo k vytvoření druhého polootevřeného bloku s jedinečným vnitřním prostorem, protínaným hlavní ulicí. Budovy č. p. 308–314 vytvářejí půlkruh, kterému dominují dvoupatrové domy č. p. 310–312, v nichž byly umístěny společné lodžie. Poprvé se zde objevily také obytné kuchyně, spojující obývací pokoj s kuchyní v jednom obytném prostoru.

Pomyslný střed kolonie byl rozdělen do osmi travnatých ploch, které oddělovaly vzorově udržované chodníky. Dlažba byla položena pouze u obytných domů. Pro děti byla v kolonii k dispozici dvě pískoviště. Součástí stavebního projektu byla také elektrifikace kolonie. Dne 26. dubna 1927 schválila okresní politická správa v Moravské Ostravě na základě žádosti Vítkovického těžířstva z 16. prosince roku 1926 zřízení transformátorové stanice vysokého napětí v jižní části kolonie na parcele č. 223. Podzemní kabel byl veden od stanice Družstvo XXIV ze Zábřehu nad Odrou, elektrický proud pro kolonii byl vyráběn v elektrické ústředně Vítkovických železáren. V kolonii bylo zřízeno sedm hlavních rozváděčů proudu, a to v domě č. p. 253, 285, 291, 314, 336, 379 a 407a. Podzemní kabely se nacházely v hloubce 75 cm. V místech křížení ulic dosáhla hloubka až 1 m. Samotné práce probíhaly během roku 1929, kdy bylo na všech postavených budovách v kolonii instalováno veřejné osvětlení. Zároveň probíhala ve všech nových objektech instalace kanalizační sítě, která zajišťovala svod odpadů z prádelen, kuchyní a záchodů do městské kanalizace.

V jubilejním roce 1928 bylo postaveno dalších devět domů, k územnímu rozšíření kolonie ovšem nedošlo, protože nové objekty byly umístěny mezi domy z roku 1921, čímž vznikly dvě řady objektů. Zvláštní pozici zaujal dvojitý dům s průjezdem č. p. 330, situovaný kolmo k vnitřní ulici kolonie. Monumentální budova se stala vstupem do celého areálu. Povolení ke stavbě rohového domu č. p. 331 na parcelách č. 241/2 a 243/2 muselo udělit také Ministerstvo železnic na základě železničního provozního řádu císařského nařízení z roku 1851, protože dům měl být postaven v bezprostřední blízkosti místní dráhy Mariánské Hory – Brušperk (např. vikýřová okna ze strany k dráze nesměla být otevíratelná). Při výstavbě devíti domů č. p. 330–338 byly použity duté betonové cihly, sklepy byly z plných cihel, stropy ze železobetonových tvárnic (tzv. systém Ing. Fiala). Východní část kolonie získala tvar písmene D, čímž vznikl třetí, částečně uzavřený blok. Na průběh prací dohlíželo vítkovické stavební oddělení. Do nových bytů se mohly rodiny nastěhovat po 30. prosinci 1928, kdy byla celá kolonie ohraničena dřevěným plotem. Konskripční čísla městský úřad novostavbám přidělil 8. ledna 1929 s tím, že na všech devíti domech musí být připevněna nejpozději do čtyř týdnů. Nakonec byla čísla popisná umístěna na budovách až v březnu 1929.

Stavební úřad v Moravské Ostravě dále požadoval, aby byly byty vzhledem k jejich dokončení dlouhodobě větrány a vytápěny. Pamatovalo se i na maminky s malými dětmi, pro které byla v kolonii zřízena zahrádka, jejíž správu zajišťovalo město Moravská Ostrava. Výstavba nových omítnutých dělnických domů v Hrabůvce, v porovnání s jednotvárnými cihlovými dělnickými či mistrovskými koloniemi ve Vítkovicích působících přímo impozantně, začala budit pozornost široké veřejnosti, která si kladla otázku, zda úmyslem těžířstva nebylo za krásnými stavbami skrývat složité sociální otázky. Místní sociálnědemokraticky orientovaný tisk uvedl: 

„Kolonie dělnických bytů v Hrabůvce stavěna jest v rámci stoletého jubilea Vítkovických železáren. Až topografie a obrazy této kolonie poletí světem, vykonají jistě reklamní účel. Chválou nebudou skrbliti ani ti, kdož osobně přijdou si kolonii prohlédnouti zvenčí. Vždyť jest veliký rozdíl mezi jednotvárnými červenými dělnickými domky starého typu. Nebude se dnes zabývati otázkou, zda jest možno sebekrásnějším zevnějškem zakrýti tvrdou skutečnost. Ať jsou mříže železné, nebo zlaté, zůstanou vždy mřížemi a značí zotročení. Nám jedná se o to, aby touto na pohled krásnou stavbou nebyly rušeny zásady zdravého bydlení pro dělnické rodiny, bydlící v domech již postavených. Stalo se tak u č. p. 250, kde nově zbudovaným loubím zabráněné jest přístup slunci i světlu do bytů tohoto domku. Tlumočíme zde stížnost dělníků a jsme toho názoru, že pro krásný vzhled kolonie neměly by být stávající zdravé byty měněny v byty nezdravé.“

Slavnostní předání Jubilejní kolonie

Dne 9. prosince 1928 uplynulo přesně sto let od okamžiku, kdy olomoucký arcibiskup Rudolf Habsburský založil ve Vítkovicích pudlovnu, která se později stala jedním ze symbolů průmyslové revoluce v Ostravě. Vedení Vítkovického horního a hutního těžířstva se rozhodlo uspořádat u této příležitosti jedinečnou oslavu s přesně stanoveným programem. Samotné oslavě předcházely několikatýdenní pečlivé přípravy. Vedení podniku nechalo ozdobit a osvětlit po obou stranách Palackého ulici (dnešní Ruská) od ředitelství podniku až k poštovnímu úřadu v Zábřehu, dále nejdůležitější provozní zařízení a haly (vysoké pece, továrnu na litou ocel, novou ocelárnu a válcovnu), několik obecních budov (radnici, kostel, synagogu, závodní hotel, měšťanskou školu na náměstí Jiřího z Poděbrad, kino Central, známé později jako kino Jas), v centru Ostravy německé a české divadlo (dnešní Národní divadlo moravskoslezské). Mezi pozvanými hosty byl např. starosta Moravské Ostravy a člen Poslanecké sněmovny Jan Prokeš, ministr obchodu Ladislav Novák, rektor Vysoké školy báňské v Příbrami František Čuřík, generální tajemník Svazu průmyslníků František Hodač, prezident olomoucké obchodní komory, poslanec Národního shromáždění Rudolf Mlčoch, vrchní ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preis, známý advokát Edmund Palkovský, ústřední ředitel Vítkovických kamenouhelných dolů Eduard Šebela, generální ředitel Severní dráhy Ferdinandovy František Pospíšil, zemský prezident Josef Šrámek, bývalý vítkovický generální ředitel Friedrich Schuster, zástupci technických spolků, vysokých škol, novin, tuzemských a zahraničních obchodních partnerů a řada dalších představitelů veřejného, kulturního, politického a církevního života. Jubilejních oslav se zúčastnilo na dvě stě čtyřicet osob. Mezi pozvanými byl také prezident T. G. Masaryk, kterému nakonec nemoc znemožnila do Vítkovic přijet. Podle nařízení generálního ředitele Ing. Adolfa Sonnenscheina se oslavy mohl zúčastnit z každého provozního oddělení jeden inženýr, jeden mistr, jeden technický úředník a jeden dělník. Vítkovické horní a hutní těžířstvo zastupovali jeho majitelé, generální ředitel a veškerý vyšší management. Bohužel se této slavnostní události nevyhnuly ani organizační nedostatky a z toho plynoucí nepříjemnosti. Ministra Nováka, jenž oficiálně zastupoval státní vládu, totiž na nádraží v Ostravě nepřivítal žádný zástupce Vítkovického těžířstva. Do závodního hotelu se nakonec dopravil svépomocí, a to poněkud rozhořčen, když se nechal slyšet, že si takové jednání nenechá líbit a ihned se vrátí zpátky do Prahy. Velkou ostudu odvrátila okamžitá omluva obou vlastníků železáren a generálního ředitele. 

Oslava začala v neděli 5. prosince 1928 přesně v 8:45 hodin v závodním hotelu státní hymnou, poté ředitel Sonnenschein před shromážděnými hosty prohlásil: „V přítomnosti zástupců dělnictva a úřednictva, dostavivších se ku dnešní slavnosti, musím zdůraznit, že vítkovičtí dělníci a úředníci v dějinách Vítkovických železáren plnili zvláště chvalnou roli. Železárny brzy po svém založení rychle vzrůstaly. Také zavádění četných hutnických procesů kladlo na dělníky a úředníky ty největší požadavky. Cizozemští dělníci, kteří byli ze začátku četně přibíráni, se ve druhé a v následujících generacích zde již usadili. Stává se často, že následující generace postoupí o stupeň výše. Syn dělníka stává se mistrem, jeho syn pak již inženýrem a závodním. Takto se vytvořil několika generacemi vítkovický kmen zaměstnanců a dělníků s opravdovým vítkovickým duchem, podle mého mínění nejcennějším to dědictvím, jež jsme po našich předcích převzali.“ Všichni přítomní společně v dopoledních hodinách zavítali do Jubilejní kolonie v Hrabůvce, kde byla v prvním patře domu č. p. 285 slavnostně otevřena veřejná knihovna a čítárna. Převoz hostů zajišťovalo sedmnáct osobních vozů.

Do kolonie přijela řada vzácných hostů, např. starosta Moravské Ostravy Jan Prokeš, ministr obchodu Ladislav Novák, český průmyslník a vynálezce František Křižík nebo spolumajitel Vítkovického horního a hutního těžířstva Louis Rothschild. Vedení železáren nechalo domy v kolonii vyzdobit československými státními vlajkami a po obou stranách Jubilejní ulice byly vztyčeny ozdobné sloupy. Místní obyvatelé si pochopitelně nenechali tuto mimořádnou událost ujít a shromáždili se v okolí pomyslné brány kolonie v domě č. p. 330. Generální ředitel Sonnenschein v knihovně o nové podnikové výstavbě před filmovou kamerou řekl: „Dělnická kolonie, kterou zde vidíte a která právě teď dostala svoje architektonické zakončení, byla zbudována ve třech letech vzhledem k tomuto jubilejnímu roku a má proto také pro všechny časy býti nazývána Jubilejní kolonií. Byla podle nejmodernějších zásad opatřena vesměs malými byty pro dělníky, obsahuje 285 bytů.“ Pak se obrátil na starostu Moravské Ostravy: ,,Pane starosto, předávám tímto tyto místnosti ve správu města s doprovázejícím dopisem, jehož obsah má obci aspoň pro počátek ulehčiti také starost o získání peněžitých prostředků, potřebných k vedení dětské zahrádky.“ Jan Prokeš odpověděl: ,,Vybudováním této nové jubilejní moderní kolonie pro vaše dělníky a zřízence projevili páni majitelé vítkovických závodů ušlechtilý smysl pro lepší a hygieničtější bydlení zaměstnanectva a tím, že v této moderní čtvrti zřízena je také dětská zahrádka, je jen dokumentováno, že netoliko pro přítomnost, nýbrž i pro budoucnost zdravé a moderní výchovy mladé generace je tu pamatováno. Vyslovuji vám jménem Moravské Ostravy znovu dík za tuto blahovůli a prohlašuji, že město bude pečlivě toho dbáti, aby v intenci dárců dětská zahrádka vzkvétala.“ 

Poté na hosty čekala okružní jízda zvláštním vlakem, který jim umožnil prohlédnout si jednotlivé provozy železáren. Od 14 hodin se v závodním hotelu podával slavnostní oběd. Servírovala se polévka s játrovými knedlíčky, kapr na másle, kuřecí pečeně s rýží a salátem a jako dezert dort s černou kávou. Odpoledne měli hosté možnost zhlédnout v kině Central film o vítkovických provozech a výrobcích, poté v 17 hodin začala v závodním hotelu taneční zábava s živou hudbou. Nad Vítkovicemi proletěla dokonce vzducholoď. Celý program vyvrcholil večerním divadelním představením opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta v Národním divadle moravskoslezském a operety Johanna Strausse Die Fledermaus v Německém divadle, kde hudební doprovod zajišťovali umělci Státní opery ve Vídni. Na druhou stranu nešetřil místní tisk u této příležitosti kritikou sociálních poměrů. „Ale toliko je jisto, že se vznikem závodů před sto léty stoupl význam Ostravska po stránce hospodářské tak, že dnes reprezentuje po této stránce jednu z největších evropských kovodělných oblastí. Nadarmo se neříká tomu vítkovické peklo. Je to mraveniště píle a tvrdé těžké práce dělníka. Sto let pracoval dělník ve Vítkovických železárnách. Co z toho má? A co mají majitelé Rothschild a Gutmann? Porovnejte. Bilance toho byla by opravdu velmi žalostná. A pánové z pořadatelstva dávají to až příliš najevo. Vítkovice jsou osvětlovány, Vítkovice jsou značným nákladem vyzdobeny. Vidíte na první pohled, že se tu děje něco mimořádného. Dělnictvo stojí stranou oslav výročí založení železáren, ač po celých sto let bylo hlavním zdrojem příjmů majitelů tohoto závodu a pilířem, o nějž se opíral rozkvět závodů.“ 

U příležitosti stoletého výročí podpořilo VHHT částkou v celkové výši jeden milion československých korun dvacet čtyři dobročinných spolků, sportovních sdružení a kulturních institucí na Ostravsku včetně technických vysokých škol v Příbrami a Brně. Vedení těžířstva nezapomnělo ani na svých 19 351 zaměstnanců, všichni obdrželi mimořádnou finanční odměnu bez ohledu na to, jak dlouho už ve firmě pracovali. Vítkovické železárny se tak zcela zaslouženě dostaly na přední stránky mnoha domácích periodik. 

Výstavbou této moderní dělnické kolonie usilovalo Vítkovické těžířstvo o vytvoření jedinečného a samostatného reprezentativního městečka, které by zvyšovalo prestiž podniku a demonstrovalo tím bytovou péči o zaměstnance. Na konci roku 1928 tvořilo padesát dostavěných domů Jubilejní kolonie přibližně 10 % všech obytných objektů v majetku vítkovického bytového fondu. Tato na místní poměry originální zástavba představuje mezník v dosavadním urbanistickém vývoji obce Hrabůvka. 

Tramvajová dráha

Rozsáhlá výstavba obytných domů a objektů občanské vybavenosti si vynutila i vybudování adekvátní dopravní infrastruktury. Již v den konání jubilejních oslav, 5. prosince 1928, byl v Zábřehu nad Odrou položen základní stavební kámen železniční dráhy, která měla spojovat obce Vítkovice a Hrabovou. Louis Rothschild tenkrát vbil první hřeb do dřevěného pražce. Při stavbě byla použita starší koncese místní dráhy Mariánské Hory – Brušperk JUDr. Edmunda Palkovského, jejíž stavbu přerušila první světová válka. Provoz na 3,842 km dlouhé jednokolejné trati byl zahájen až 5. října 1930, když se Vítkovické těžířstvo stalo hlavním koncesionářem dráhy. Koleje byly položeny bezprostředně vedle Jubilejní kolonie v Kozinově (dnes Závodní) ulici. Nejbližší zastávka Hrabůvka kolonie byla umístěna před domem č. p. 330 a o její čistotu se na základě smlouvy uzavřené s Vítkovickým těžířstvem staral místní trafikant Jan Schier, k jehož povinnostem patřilo i vytápění elektrifikované čekárny v zimních měsících. Čekárna, jejíž poškození musel Schier hlásit správci kolonie, byla na noc uzamykána a ráno ji po příjezdu prvního vlaku odemykal průvodčí místní dráhy. Obyvatele kolonie převážel do zaměstnání nejprve parní motorový vůz systému Komárek, který byl 29. března 1934 nahrazen elektrickou tramvají. Slavnostního zahájení provozu se zúčastnil také vítkovický generální ředitel Oskar Federer. Místní dráha byla v provozu každodenně od šesté hodiny ranní do třiadvacáté večerní hodiny v intervalu přibližně třiceti minut. Trať byla využívána také pro přepravu materiálu k další výstavbě kolonie, stejně jako pro nákladní dopravu. Roku 1948 byla dráha prodloužena až do Hrabové-Ščučí. Poslední tramvaj vyjela na tuto trasu 31. srpna 1975, načež byla část dráhy do Hrabové snesena a zbylý úsek byl roku 1978 napojen na kolejiště v ulici Dr. Martínka. 

Další výstavba II. etapy

Jelikož výstavba Jubilejní kolonie pokračovala dle stanovených plánů bez větších obtíží, zadal 6. června 1929 Penzijní ústav II úředníků a zřízenců železáren stavební společnosti MOK projekt výstavby dalších devatenácti obytných domů, z nichž dva měly být dvojité. Tentokrát byla hlavní ulice v kolonii rozšířena o sedm budov č. p. 342–345, 349, 350 a 360. Penzijní ústav se zavázal zaplatit předem 60 % vypočtených nákladů, tedy 5 154 000 korun, zbylých 40 % (3 436 000 korun) mělo být zaplaceno pouze v případě, že veškeré stavební práce budou dokončeny do konce roku 1929. Dlužná částka byla placena půlročně v šesti splátkách, poslední částku uhradil Penzijní ústav II k 31. prosinci 1932. Kromě toho byl stanoven úrok 5,5 % z částky 687 200 korun, který začal Penzijní ústav splácet již 14. června 1929. Stejná úroková sazba byla placena z částky 343 000 korun ode dne, kdy zedníci dostavěli sklep, přízemí, první patro, druhé patro a krov, a dále ode dne, kdy byla položena střešní lepenková krytina, dokončeny veškeré truhlářské práce a všechny byty byly uznány za obyvatelné. Celou částku Penzijní ústav II splácel spořitelně v Moravské Ostravě, které firma MOK závazek postoupila kvůli jiné záležitosti. Stavební materiál byl převážen na železniční úzkokolejce, která vedla od Polanecké spojky kolem domů č. p. 256 a 258.

Dne 22. února 1930 zadal Penzijní ústav II Vítkovických železáren MOK projekt výstavby dalších šestnácti zcela, nebo částečně podsklepených obytných domů. V Edisonově ulici vyrostlo deset třípodlažních objektů č. p. 373–382 a 384 a budova české mateřské školy č. p. 383, v severní části Velflíkovy ulice dva obytné domy č. p. 372 a 376, v jižní části téže ulice lázně č. p. 385, dále německá mateřská škola v Jubilejní ulici č. p. 386 a dům ve Slezské ulici č. p. 390, v němž měla sídlo lékařská ambulance (v padesátých letech Ochrana kojenců a matek). Ambulance prokazatelně fungovala v kolonii až do roku 1988. Budovy č. p. 378–381 byly atypicky situovány diagonálně do Edisonovy ulice, čímž vznikla tzv. harmonika. Osmapadesát bytů se skládalo z předsíně, kuchyně, spíže, pokoje a toalety, čtyřicet bytů mělo obytné pokoje dva. V domech bylo zpravidla šest bytů, budovy č. p. 372 a 377 byly dvanáctibytové. Celkově přibylo v kolonii výstavbou domů č. p. 373–382 a 384 osmadevadesát bytů, které byly kolaudovány 10. listopadu 1930. Nové byty byly osvobozeny na dobu 25 let od placení domovní daně. Jak vzpomínal Antonín Blažek, bytové jednotky disponovaly solidním standardem bydlení. „Kuchyň byla vybavena kachlovými kamny a světnice měla velká vysoká kamna. Topilo se deputátním uhlím a v zimě bylo příjemně teplo. Harmonika jsou budovy na Edisonově a podíváme-li se z letadla, tak má podobu harmoniky. Jsou to třípodlažní budovy s jednopokojovými byty, jen v klávesách byly navíc kabinety. V malých bytech bydleli převážně dělníci s rodinami, v těch větších úřednické rodiny. Všichni byli zaměstnanci Vítkovických železáren.“ Při projektování domů v Edisonově ulici byl brán zřetel na budoucí poddolování příslušných parcel a vyjádření zástupce Báňského revírního úřadu. Stejně jako v roce 1929 i tentokrát musel Penzijní ústav II předem zaplatit 60 % očekávaných nákladů (4 883 287 korun), 40 % nákladů (3 255 524 korun) měla MOK obdržet pouze pod podmínkou, že veškeré stavební práce budou dokončeny do konce roku 1930. V kladném případě pak měl Penzijní ústav dlužnou částku vyplácet půlročně po dobu tří let, počínaje 1. lednem 1931. Dále bylo domluveno, že MOK dostane postupně z částky 3 255 524 korun osmkrát 10 % po dokončení sklepních zdí, zdí v přízemí, po dostavění prvního patra, druhého patra, po položení krovu a střešní lepenky, po nahození vnitřních i vnějších omítek, po dohotovení stolařských prací a konečně posledních 10 % až budou budovy úplně dostavěny.

Nájemné

V bytě č. 3 domu č. p. 373 byla zřízena kancelář podnikového bytového oddělení, v níž obyvatelé kolonie platili činži. Měsíční nájemné nových bytů v letech 1926–1930 činilo 75 korun, v roce 1931 došlo ke zvýšení na 120 korun. Těžířstvo usilovalo o to, aby nájemné bylo vždy mírně pod hladinou obvyklé úrovně v soukromých bytech v dotyčné čtvrti. V roce 1929 tak například musel přednosta domácnosti měsíčně vynaložit na bydlení v průměru 7,5 % hrubého příjmu, avšak poté, co železárny pocítily dopady hospodářské krize a v řadě provozů došlo ke zkrácení pracovní doby, a tím i k poklesu mezd, odváděly v roce 1932 rodiny v Jubilejní kolonii na bydlení 21,4 % svého průměrného hrubého příjmu. 

Výstavba kolem Edisonovy ulice

V roce 1931 bylo mezi ulicemi Edisonova, Závodní a Slezská na parcelách č. 226/2, 226/3, 226/4, 226/8 postaveno dalších deset třípodlažních domů č. p. 402–411, uspořádaných do dvou polouzavřených bloků, tvořících ulici Heritesova. Městský stavební úřad navržené plány nových objektů schválil koncem dubna 1931. V Jubilejní kolonii byl nově postaven sto jeden byt – šestačtyřicet bytových jednotek se skládalo z předsíně, kuchyně, pokoje, spíže a WC, čtyřiapadesát bytů mělo mimo to ještě jeden kabinet a jeden přízemní byt objektu č. p. 402 disponoval navíc dvěma kabinety. Výstavbu zajišťovala opět firma MOK, pro lepší dostupnost stavebního materiálu však byla zřízena provizorní odbočka místní dráhy Mariánské Hory – Brušperk o délce 200 m, která vedla do ulice Edisonova. 

V roce 1931 již výstavba neprobíhala na volné stavební ploše jako dříve, neboť na parcele se nacházel přízemní dům č. p. 238, který byl obestavěn domy č. p. 402 a 405. Do majetku těžířstva přešel dům č. p. 238 20. ledna 1931 koupí od původního majitele Václava Štvána, bývalého zaměstnance železáren a aktuálně sloužícího jako četnický strážmistr v Darkově u Fryštátu. V zakoupeném obytném objektu č. p. 238 byly dva sklepy, ve dvou bytových jednotkách byl pokoj a kuchyň, třetí byt měl pouze jednu obytnou kuchyň. Na chodbě se nacházel společný záchod a spíž pro dvě rodiny. Třetí domácnost měla spíž přímo v bytě. V roce 1968 byl dům jako jediný v kolonii demolován. Jedinou komplikací během druhé etapy byla námitka manželů Václava a Jarmily Štvánů z jara 1930 na udělení stavebního povolení pro obytnou podnikovou zástavbu na parcelách č. 226 a 234. Argumentovali bezohledným zásahem Vítkovických železáren do navrženého projektu obce Hrabůvka z roku 1912, jenž se týkal výstavby nové veřejné silnice. Jelikož městský stavební úřad jejich požadavky na ukončení stavebních prací odmítnul, obrátili se písemně na zastupitelstvo města Moravská Ostrava. Na základě osobních rozhovorů nakonec manželský pár vzal svou žádost zpět. 

Konečná fáze II. stavební etapy

Druhá stavební etapa (1926–1932) byla v dějinách Jubilejní kolonie nejintenzivnější, protože během ní společnost MOK postavila a samospráva zkolaudovala devětaosmdesát domů s 585 bytovými jednotkami, a tím kolonie získala dnešní podobu. Tato etapa byla přerušena až světovou hospodářskou krizí a jedinou výjimku představuje výstavba podsklepeného domu s ocelovou konstrukcí z roku 1932 v severovýchodní části kolonie v ulici Edisonova č. p. 416 na parcele č. 215/3 určeného penzistům. Konstrukci vyrobila vítkovická mostárna, která tehdy ještě pociťovala dopady světové hospodářské krize. Přestože se celkové náklady na výstavbu objektu ukázaly v porovnání s nabídkou společnosti MOK nižší přibližně o 70 000 korun, nebyl tento materiál v dalším období už více používán, ačkoli se podle dochované stavební dokumentace původně počítalo s postavením dvou identických domů, v nichž se z prostorné předsíně vstupovalo do kuchyně, dvou pokojů, lodžie, spíže a na záchod. Souviselo to nepochybně s prioritou podnikové mostárny na větší a rentabilnější zakázky pro externí odběratele. Těžířstvo ujednalo s firmou MOK uhrazení částky pronájmem bytů a v červenci 1932 bytové oddělení železáren dům převzalo do využívání. Po dokončení stavebních prací byl západně vedle domů v Letecké ulici vybudován malý park s dětským hřištěm a dvěma pískovišti, kolem nějž byly v řadě vysázeny javory a dva topoly. Mimo to se ve třicátých letech v kolonii objevil netradiční ozdobný prvek: fasády mnoha budov v Jubilejní ulici byly porostlé popínavými rostlinami, což evokovalo spíše atmosféru honosné úřednické čtvrti než dělnické kolonie strojírenského a hutnického podniku. Podél jednotlivých budov byla položena dlažba, zatímco v centrální i bočních ulicích zůstala jen udusaná hlína. První závady týkající se stavebních prací byly zaznamenány již v listopadu 1933, kdy si nájemníci stěžovali na propadlou, resp. nedokončenou dlažbu a odštípané části krajníku ve Slezské ulici. Převzetí chodníků v kolonii do své správy obec podmínila u vítkovického Penzijního ústavu nahrazením dlažby ze struskových kostek materiálem ze žuly. Původně periferní zemědělská obec Hrabůvka se začala proměňovat v moderní dělnické sídliště. Celá kolonie byla vystavěna na volné ploše, proto byly její vnitřní komunikace poměrně široké a veřejný prostor nepůsobil stísněným dojmem.