1921 — 1922

Nedostatek bytů, první světovou válkou zničený bytový fond, tristní stav starých domů, příchod dělníků do Ostravy za průmyslem – to jsou hlavní důvody, proč Vítkovické železárny začaly v roce 1921 budovat v severní části Hrabůvky moderní dělnickou kolonii. V první etapě zde bylo postaveno devět nouzových domů.

Již v první stavební etapě bylo zřejmé, že tato kolonie bude tvořit dělnické reprezentativní bydlení, které bylo součástí velice rozvinutého sociálního systému a politiky železáren. První domy vyrostly na zelené louce u Závodní ulice v rozmezí let 1921 a 1922. Typizované domy (tzv. nouzové) identických plánů vznikly také např. v sousedním Zábřehu nad Odrou na dnešní Krokově ulici. Každý z domů nabídl čtyři byty o kuchyni, obytném pokoji, kabinetu, předsíni a suché toaletě umístěné na domovní chodbě. Po roce 1926, kdy byla v kolonii zahájena druhá stavební vlna, získaly nejstarší domy nový vzhled fasád, aby korespondovaly s novou zástavbou. Dnes nesou původní domy č. p. 250–258. Poznáte je zejména z průčelních stran podle pravoúhlého zakončení domovních štítů. Bohužel byly domy v průběhu 80. let „modernizovány“, čímž byla značně setřena jejich původní podoba. Novodobá rekonstrukce fasád je pak jakýmsi kompromisem mezi původním stavem a zásahy z 80. let minulého století.

Detailně:

Jedna z nejrozsáhlejších dělnických kolonií Vítkovických železáren byla postavena celkově v pěti stavebních etapách, přičemž nejstarší etapě předcházelo vypracování čtyř pracovních variant stavebního projektu. První verze z 16. prosince 1920 počítala s dvanácti domy ve dvou řadách na parcele č. 311/2, podle druhého návrhu ze stejného dne mělo devatenáct dělnických domů stát poblíž hrabůveckého hřbitova a třetí varianta lokalizovala dvacet čtyři obytných domů kolmo k cestě mezi Vítkovicemi a Hrabůvkou na parcelách č. 241 a 324. Autor návrhů není bohužel znám, na technické dokumentaci je však jmenovitě uveden kreslíř M. Franetz. Již v návrzích bylo pamatováno na záhony pro obyvatele a okrasnou výsadbu kolonie.

Nejstarší zmínka o jednání zástupců Vítkovického horního a hutního těžířstva s obcí Hrabůvka ve věci tří obytných domů pro dělníky pochází z 3. března 1921. Stavební povolení byla postupně jednotlivým obytným domům udělena 20., 25. a 26. června 1921. Ještě téhož roku podnik zahájil výkopy základů. Postaveno bylo devět jednopatrových čtyřbytových dělnických domů obdélného půdorysu 17,11 × 9,11 m. Jak uvádí dostupná technická dokumentace, počítalo se původně podle čtvrtého návrhu s dvaceti třemi domy s dvěma sty sedmi byty, které však nakonec nebyly vystavěny v důsledku poválečného poklesu objemu výroby železáren. Postaveno bylo nakonec jen devět tzv. nouzových domů č. p. 250, 251, 253, 257 a 258 na parcele č. 241 a č. p. 252, 254, 255 a 256 na parcele č. 234 bylo vybudováno ve východní části kolonie poblíž dnešní Závodní ulice. Všechny omítnuté domy stály samostatně. Autorem realizovaného projektu nejstarších budov Jubilejní kolonie byl architekt Friedrich Kober. Tři identické budovy byly postaveny v sousedním Zábřehu nad Odrou a nalezneme je dnes podél ulice Krokova.

Bytové jednotky tvořila původně předsíň, kuchyň, spíž, pokoj a místnost označená jako kabinet. Mimo to měla každá domácnost k dispozici vlastní suchý záchod, který se nacházel v chodbě u schodiště. V suterénu byla umístěna prádelna a čtyři sklepní boxy, dva větší a dva menší. První rodiny se nastěhovaly 5. září 1921, a to do domů č. p. 250–252. K prvním nájemníkům patřila rodina Josefa Vavrečky, Františka Zajonce, Jana Pietrase, Tomáše Kytnera, Karla Kopřivy, Alberta Gabora, Františka Styvara a Josefa Hryna. Všechny byty byly plně obsazeny 4. února 1922 nastěhováním rodiny Jakuba Ryznara do prvního patra domu č. p. 258. Během první etapy našlo svůj nový domov v tehdy ještě nepojmenované kolonii třicet šest rodin. Na jaře 1924 oslovili někteří nájemníci Vítkovické těžířstvo s žádostí o zřízení stájí pro chov dobytka u domu č. p. 254. Nakonec se podnik v květnu téhož roku rozhodl postavit vedle každého obytného domu čtyřdílný dvouetážový cihlami vyzděný chlívek o půdorysu 5,51 × 4,71 m a výšce 2,7 m se sedlovou střechou pokrytou lepenkou pro chov koz, králíků, kuřat a hus. Žumpa byla postavena z betonu s vodotěsným dnem. Otvor zakrývalo těžké dřevěné víko osazené ve sklonu od domku ke dvoru. Okolí chlívků a přístupové cesty k nim byly vydlážděny. Jejich realizaci zajistil stavitel Ludvík Fiala. Povolení ke stavbě bylo uděleno dodatečně 25. listopadu 1925. Kolaudace formálně proběhla o měsíc později. Každá rodina měla tedy možnost doplňkového hospodářství. Vodu získávali nájemníci ze dvou přibližně 7 m hlubokých studní, které byly k dispozici ve dvoře kolonie, tento prostor současně sloužil místním dětem jako hřiště. Dešťová voda byla odváděna příkopy na silnici a splašky z kuchyní podzemním potrubím do dvou otevřených nádrží oblého tvaru o rozměrech 7,00 × 3,00 m, umístěných poblíž Závodní ulice. V případě, že voda v odpadní nádrži dosáhla výšky 50 cm, byla kanálkem odvedena do otevřeného příkopu podél silnice. Veškerý stavební materiál i samotnou realizaci zajišťovalo podnikové stavební oddělení. Cihly pocházely z vítkovické závodní cihelny v Zábřehu nad Odrou, kterou podnik získal v roce 1918. Zprvu platili nájemníci za bydlení 45 korun měsíčně. Od roku 1930 ale nájemné skokově vzrostlo na 100 korun. O dalších 50 korun více museli obyvatelé platit od následujícího roku. Cena zůstala pak nezměněna až do konce druhé světové války