1946 — 1950

Poslední, tedy pátá etapa rozšíření kolonie byla zahájena po 2. světové válce v rámci dvouletého hospodářského plánu. Válkou poškozený bytový fond bylo třeba rozšířit, měl-li se rozvíjet průmysl na Ostravsku. Dne 28. července 1946 byl proveden slavnostní výkop pro osmnáct nových domů A–Q, tzv. dvouletek. Nové domy, zkolaudované roku 1947, byly uspořádány po třech vchodech do šesti bloků. Poskytly obydlí pro 72 rodin zaměstnanců železáren. Definitivní podobu získala kolonie v letech 1947–1950, kdy bylo postaveno posledních devět domů řady I, II a III. Dva jednopatrové a tři dvoupatrové domy byly vystavěny na ulici Mládeže, čtyři dvoupatrové podél ulice Edisonovy.

Otázkou dalšího stavebního rozšíření Jubilejní kolonie se nové podnikové vedení zabývalo bezprostředně po konci války. Bytový fond podniku totiž utrpěl srpnovým náletem 1944 a osvobozovacími boji v dubnu 1945 velké škody. V Jubilejní kolonii byly střelbou nejvíce poškozeny domy č. p. 513 a 514. Opakované žádosti Ústředního národního výboru v Moravské Ostravě o umístění osob, které přišly o přístřeší, do Jubilejní kolonie prozatímní národní správa podniku odmítla s odůvodněním, že slouží pouze zaměstnancům železáren. Složitou poválečnou bytovou situaci výstižně charakterizují slova náměstka generálního ředitele Alberta Kučery: „Nejpalčivější otázka je zaměstnance řádně ubytovat. Rozřešiti tuto otázku znamená stavět, stavět a stavět nové byty. Stavět znamená míti peníze a v našem případě mít hodně peněz.“ V květnu 1946 byl vypracován smělý návrh rozšíření Jubilejní kolonie o pětadvacet nových domů se sto padesáti byty, které by navazovaly na objekty postavené v roce 1942. Sto osm bytů mělo být jednopokojových, čtyřicet dvoupokojových a dva třípokojové. Později se národní podnik Vítkovice přiklonil k myšlence zajistit v rámci dvouletého plánu pro nové i stávající zaměstnance neuvěřitelných dvě stě padesát nových bytových jednotek. Jako vhodné místo byl vybrán pozemek ležící západně od existující zástavby Jubilejní kolonie. Dne 23. července 1946 zažádal podnik stavební oddělení Ústředního národního výboru města Ostravy o určení stavební čáry a stavební povolení.

Dvouletky, domy č. p. 517–534

V neděli 28. července 1946 provedl za přítomnosti závodního orchestru generální ředitel Antonín Bechný a jeho první náměstek Albert Kučera slavnostní výkop základů nových osmnácti obytných domů. Tomuto okamžiku předcházel třicetiminutový promenádní koncert podnikového orchestru v prvním bloku kolonie, po kterém se všichni přítomní společně odebrali k připravené slavobráně v západní části kolonie v místech další plánované výstavby, kde zazněly proslovy obou představitelů podniku. Sám ředitel Bechný ve svém projevu k zúčastněným lidem řekl: „Přikročujeme také dnes k výstavbě obytných domů nikoliv z milosti kapitalistické nebo opěvované humanity dobrodějů zachvácených lidumilností, nýbrž z vlastního svého rozhodnutí a na vlastní náš účet. Razím-li dnes při naší slavnosti heslo Ať vzkvétá domov a rodina Vítkováků, pak to činím jménem vás všech našich zaměstnanců Vítkovických železáren a vy všichni odpovídáte za toto dílo a odpovídáte též za to, aby se v něm mohlo zdárně pokračovat, pokud nebude každý z nás nejen lidsky a důstojně bydlet, ale pokud nebude bydlet tak, jak si to Vítkovák vzhledem k významu a důležitosti své práce a poslání zaslouží. Pro všechny, stejně jako pro mne, bude tím největším uspokojením, jestliže se naše plány brzy prakticky projeví a budeme co nejdříve pro tak mnohé potřebné míti slušnou střechu nad hlavou.“ Odborovou organizaci zastupoval Vojtěch Guzovský. Vedení železáren usilovalo o kolaudaci nových objektů do konce roku 1946. Vítkovické právní oddělení chtělo získat stavební parcely výměnou za veřejné komunikace, které byly v majetku podniku, naopak stavební úřad projevil zájem o pozemky v Hrabové a Vratimově, a to kvůli výstavbě vodárenského hospodářství. Část plochy, o kterou těžířstvo usilovalo, už v minulosti vlastnilo, do majetku města Moravská Ostrava však přešla na základě smlouvy z roku 1940. Pole jižně od novostavby patřilo Karlu Ličkovi, který jej zdědil po svých rodičích, pozemky ležící západně byly v majetku města Ostravy.

Nově postavené jednopatrové podsklepené domy označené písmeny A–Q byly uspořádány po třech do šesti identických bloků kolmo k přechodně pojmenované, 16 m široké ulici Šolínova (dnes Dvouletky). Výška budov od úrovně chodníků až po vrchní hranu římsy dosáhla 8,20 m. Pravděpodobně časová tíseň a poválečná obnova řady objektů na Ostravsku vedly k tomu, že výstavbu šesti bloků zajišťovalo pět různých stavebních společností pod dohledem podnikového stavitele Antonína Beránka, ačkoliv stavební oddělení železáren kladlo původně důraz na nejvýhodnější cenovou nabídku. Původní projekt se setkal s kritikou stavebního úřadu města Moravská Ostrava – přestože bylo po válce, zestátněné Vítkovické železárny předložily 16. května 1946 stavební dokumentaci s německými vysvětlivkami a projektované budovy podle stavebního úřadu měly architektonické rysy používané výhradně za okupace. V září 1946 požádalo vedení železáren Ministerstvo techniky o příděl vázaného stavebního materiálu a jeho úsilí vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku bytových jednotek pro průmyslové dělníky bez výhrad podpořil Ústřední národní výbor Moravské Ostravy. Stavební úřad striktně zakázal, aby nové budovy měly sklepní byty, stáje a jiné vedlejší objekty, a naopak požadoval nezastavěné plochy upravit na vkusné zahrádky.

Domy A–C (č. p. 517–519) postavil na parcelách č. 226/11 a 226/12 stavitel Alois Porvis, druhý blok, tj. domy D–F (č. p. 520–522), stavěl architekt Vojtěch Chýlek z Hrabůvky, stavitel Otmar Pazourek zodpovídal za dva bloky G–K, resp. domy č. p. 523–528, Josef Jílek vystavěl pátý blok L–N, následující domy č. p. 529–531, a Walter Ulrich poslední blok O–Q, objekty č. p. 532–534. Všechny nové domy měly základy z dusaného betonu, zdi tvořily cihly, stropy nad sklepem byly ze zesíleného železobetonu. Jako střešní krytina byla použita asbestocementová břidlice. Stavební materiál dodalo vítkovické stavební oddělení, cihelna v Zábřehu a firma Rütgers. Za truhlářské práce zodpovídala firma Ludvík Rundt a spol. dřevařský průmysl z Místku, která se zavázala použít na vnější okna borové dřevo a na okna vnitřní a ostatní práce uvnitř objektů dřevo smrkové. Nové domy byly postaveny podle návrhu architekta Ing. Vladimíra Krajíčka, který pro Vítkovické železárny vyprojektoval ve stejném období také dostavbu kolonie Šídlovec v Hrabové. V suterénu každého domu byla prádelna a sklepy. Každá bytová jednotka měla kuchyň, samostatnou ložnici, obývací pokoj s balkonem, předsíň s balkonem, WC a koupelnu, vybavenou vanou a umyvadlem. Podlaha v pokojích byla parketová, na střeše byly připevněny protisněhové kovové zábrany. Původně se počítalo s vybudováním ústředního topení při odhadované spotřebě 49 tun koksu ročně na jeden nový blok domů. Přibližný odhad spotřeby koksu na ohřev vody pro tři osoby činil 4 tuny ročně. Záměr se nakonec nepodařilo uskutečnit kvůli nedostatku potřebných kotlů, ventilů a vyhřívacích těles, a proto bylo v nových bytech zřízeno topení lokální. Také původně plánované použití kanalizačních trubek s průměrem 10 cm bylo s odůvodněním nejisté spolehlivosti změněno a použity byly trubky o 5 cm větší. Při projekci se vycházelo ze stavebních plánů německého vedení z února a března 1941, ovšem povolení ke stavbě formálně udělil až dodatečně městský stavební úřad 8. dubna 1947, ačkoli o něj Vítkovické železárny požádaly již 1. srpna 1946. V dubnu 1947 byly dokončeny zednické práce a začátkem listopadu téhož roku podaly železárny žádost o kolaudaci.

Na výstavbu jednoho domu bylo použito přibližně 68 000 kusů cihel, 150 kg mosazi a 8 tun železa. Páté etapě výstavby kolonie se bohužel nevyhnuly ani nešťastné události. Po dokončení tesařských prací na půdě jednoho trojbloku vypukl koncem října 1947 ve večerních hodinách požár, který poškodil stropy druhého patra a střechu novostavby. Místní obyvatelé sice přivolali hasičský sbor Vítkovických železáren, přesto byla škoda vyčíslena na 300 000 korun. Celkové stavební a projekční náklady přesáhly 18 milionů korun, po dokončení venkovních prací, kanalizace, vodovodů a veřejného osvětlení až 21 milionů korun. Na jednu dokončenou bytovou jednotku podnik vynaložil přibližně 430 000 korun včetně venkovních úprav. Náklady na 1 m² zastavěné plochy včetně venkovních prací činily 6 291 korun a na 1 m³ obestavěného prostoru včetně venkovních prací 618 korun. Finanční náklady na běžnou provozní spotřebu a základní údržbu, tj. čištění silnic, komínů, spotřebu pitné vody atd. a s tím související administrativu, byly odhadnuty na 2 225 korun měsíčně na jednu bytovou jednotku. Na druhou stranu byly nové domy osvobozeny po dobu 25 let od placení domovní daně. Nájemníci byli vybíráni na základě písemné žádosti. Podle očekávání poptávka výrazně převyšovala nabídku, protože uchazečů byly stovky. Bytové oddělení si stanovilo jasná kritéria, podle kterých vybíralo nové nájemníky – nepostradatelnost a význam pro podnik a s tím související odborná kvalifikace, počet odpracovaných let v železárnách, počet dětí v rodině a předcházející úroveň a kvalita jejich bydlení. Současně bylo zdůrazněno, aby se při výběru nepřihlíželo k politické příslušnosti uchazečů. Jistým omezením bylo rozdělení počtu bytů mezi jednotlivé vítkovické provozy. Většina připadla nové ocelárně (40), nové válcovně (8), továrně na litou ocel (6) a válcovně trub (6), ostatním provozům zůstala jedna, nebo dvě bytové jednotky. Dva byty dostali i úředníci ředitelství železáren. Další podmínkou bylo nastěhování rodin s úplně čistým a nezávadným nábytkem, aby se zabránilo nežádoucímu šíření hmyzu. Kromě toho měli noví nájemníci zakázáno umývat parketové podlahy obyčejnou vodou. V případě ukončení pracovního poměru musel nájemce odevzdat byt v neporušeném stavu. V kolonii našlo nakonec domov dalších sedmdesát dva rodin, mezi mnohými odmítnutými zaměstnanci však zavládl pocit křivdy a všudypřítomné protekce.

Od počátku 21. století procházejí domy postupnou revitalizací, která mnohdy nerespektuje původní plány. Oblast ztratila jednotný charakter a působí dnes nevhodně pestře.

Definitivní podobu získala Jubilejní kolonie v letech 1947–1950, kdy bylo vystavěno posledních devět domů, rozdělených na řadu I (domy A–B), II (domy A–B–C) a III (domy A–B–C–D). Pět domů bylo umístěno v severní části ulice Mládeže – č. p. 535 a 536 jednopatrové, č. p. 537–539 dvoupatrové – a čtyři dvoupatrové domy v severozápadní části ulice Edisonova č. p. 540–543. Při dokončení kolonie vycházelo vedení Vítkovických železáren ze zákona o bytové výstavbě č. 41/1947 Sb. Zahájení stavebních příprav záleželo i na Ministerstvu národní obrany, jehož souhlas byl podmíněn tím, že nové budovy byly spojeny speciálními otvory v požárních zdech. Stavební povolení bylo vydáno 28. ledna 1948, ačkoliv stavební dokumentace budov v ulici Mládeže č. p. 535–539 byla připravena již v létě 1947. Za bezproblémový průběh prací podle projektu Ing. Vladimíra Krajíčka zodpovídal stavitel Vojtěch Chýlek, a to pod dohledem zkušeného zástupce vítkovického stavebního oddělení Antonína Beránka. Stavební náklady dosáhly 21 milionů korun. Jako stavební materiál pro obvodní zdi v přízemí objektů posloužily 45 cm hrubé cihly, pro zdi prvních pater cihly typu Tebet hrubé 38 cm a pro střední zdi v přízemí i v prvním patře třiceticentimetrové obyčejné cihly. Střechy byly vaznicového typu, vybavené bedněním a eternitovou krytinou. Veškeré kanalizační odpady měly připojení na jedno svislé vedení ve zvlášť vyzděné drážce.

V suterénech nových domů se nacházela prostorná prádelna, sušárna, kočárkárna, kolárna, místnost pro nářadí a dílnu, čtyři boxy byly vyčleněny pro uhlí a v dalších čtyřech mohli obyvatelé skladovat zeleninu. Byty odpovídaly novému způsobu členění prostor, velmi podobnému tomu, jaký je používán často i v současnosti. Z předsíně byl přístupný odkládací šatní pokoj (4 m²), samostatný dětský pokoj (12 m²), ložnice (21 m²), obývací pokoj (23 m²) a kuchyň (6 m²) se spíží a komorou. V předsíni a kuchyni byla položena červená xylolitová podlaha. Přes odkládací pokoj měli nájemníci přístup k samostatnému WC a koupelně pokryté šamotovými kachličkami, jež byla vybavena vanou a umyvadlem. V ostatních pokojích se nacházely parkety. Budovy jako vůbec první v kolonii měly zabudované ústřední vytápění. Topná tělesa byla umístěna v jednotlivých pokojích pod okny. Teplovodní kotelna společně sloužila nájemníkům všech tří nových řad, resp. bloků domů. Umístěna byla v suterénu krajního objektu čtyřdomu na Edisonově ulici. Kotelní zařízení poskytovalo dělnickým rodinám na svou dobu opravdový komfort v podobě okamžitě dostupné teplé vody v kuchyni a koupelně. Dne 20. dubna 1950 požádaly železárny stavební úřad o provedení kolaudačního řízení, které proběhlo 9. května téhož roku za přítomnosti zdravotního znalce z městského úřadu, a to i přesto, že byly v několika bytech teprve dokončovány podlahy a bez vad nebylo ani schodištní zábradlí. Během poslední stavební fáze bylo do užívání předáno padesát nových bytových jednotek. Kolaudační komise pod vedením Ing. Vladimíra Meduny schválila užívání domů pod podmínkou, že zjištěné nedostatky budou odstraněny nejpozději do konce června 1950.

Domy č. p. 536 a 537 si dodnes drží svou původní podobu a neprošly od kolaudace výraznou úpravou. Zbylé domy č. p. 537 až 543 byly v průběhu let 2010 až 2020 postupně zatepleny a natřeny různými barvami, čímž došlo k rozbití jednotné koncepce a narušení vzhledu.

Architektura páté etapy

V letech po skončení druhé světové války se přehodnocovaly dosavadní zkušenosti s bytovou výstavbou. Značná část architektonické veřejnosti se chtěla odpoutat od stávajících zvyklostí, a to jak v oblasti techniky, tak i ve sféře podnikání. Prezident Edvard Beneš během přijetí předních československých architektů na Pražském hradě konstatoval, že: „Po mém soudu architektura a architekti mají právo dožadovat se, aby měli roli důležitější a rozsáhlejší v našem kulturním životě, nežli měli v dobách dřívějších.“ K tomu se přidávaly názory architektů, kteří po vzoru meziválečné avantgardy požadovali prosazení co nejdůslednější typizace a prefabrikace při výstavbě nových sídlišť. Strojová výroba jednotlivých stavebních prvků měla ulehčit a urychlit výstavbu, a to mělo být zásadním lékem při odstraňování latentní bytové krize.

Ostravský komunistický deník Nová svoboda otiskl u příležitosti oslav 1. máje 1947 článek Budoucnost Ostravska a Slezska architekta a komunisty Vladimíra Chamráda. Ten se od architektury stále více odvracel k politice na krajské a celostátní úrovni. Přesto nadále rozvíjel architektonickou agendu, pojednávající o modernizaci a socializaci architektury. Psal tehdy, že: „Všechno staré nehygienické bydlení musí být sprovozeno ze světa. Všechny hnusné tovární kolonie musí zmizet.“ Měl jistě na mysli staré kolonie, vybudované v rastru řádkové zástavby individuálních dvou a čtyřdomků, v nichž scházela voda, pro kterou se muselo do studny, nebyly v nich ani toalety a koupel si museli obyvatelé zajistit v lavoru uprostřed kuchyně. Z dnešního pohledu nízký standard však byl vlastní i převážné části Jubilejní kolonie, kde také scházely koupelny a v kuchyních byly instalovány jen obyčejné výlevky s jednoduchým přívodem vody. Své koupelny měli akorát obyvatelé bytů postavených až ve válečném období. Bylo jistou ironií, že domy zbudované jako projev Heimatbaustilu se vyznačovaly lepším standardem.

Vzhledem k tomu, že Jubilejní kolonie se nacházela v dostatečné vzdálenosti od průmyslových závodů a byla dobře napojena na městskou hromadnou dopravu, patřila k lokalitám, u nichž se uvažovalo o dalším pokračování výstavby. V rámci dvouletého plánu výstavby, uskutečňovaného v letech 1947 a 1948, se právě na západním okraji kolonie rozvinula výstavba typových domů, nenavazujících kompozicí na předchozí stavební etapy. Někdy se uvádí, že právě závěrečná fáze je příkladem utilitárního přístupu. Nic však není vzdálenějšího pravdě. Sice zástavba mezi ulicemi Mládeže a Dvouletky je určitě příkladem chaosu a ztráty jednotné zastavovací linie. Na druhou stranu podle dochovaných materiálů architekt Vladimír Krajíček, žák předního funkcionalistického architekta Vladimíra Karfíka, vypracoval v červnu 1949 Zastavovací plán oblasti Jubilejní kolonie, jehož východiskem se měla stát právě pozdně funkcionalistická zástavba ze závěrečné fáze rozvoje Jubilejní kolonie. Nešlo pouze o domy mezi výše zmíněnými ulicemi. Byly to především obytné jednopatrové domy o třech schodišťových sekcích mezi ulicemi Dvouletky a Stavbařů. Lapidární výraz s malými okny a jednoduchým vybavením, vstupy jen ze severní strany, obdélnými balkony na jih a se zvalbenými střechami dávaly vědět, že stavby se provádějí s ohledem na nevelké náklary a na potřebu zajištění pracovních sil pro těžký průmysl.

Závěrečná fáze se odehrála v době, kdy architekti i společnost přecházeli k masové bytové produkci a kdy se tématem stává sídliště. Již nikoli kolonie, nikoli zahradní město s individuálními nebo řadovými malými domy, nýbrž zástavba mnohem většího měřítka s velkou a náročnou vybaveností v podobě obchodních domů a obchodních center, kulturních domů, jídelen a restaurací, velkých školských kombinátů a komplexního architektonicko-urbanistického plánování. Takovým plánům již měřítko Jubilejní kolonie nemohlo stačit. Navíc ideje, které stály za vznikem kolonie, vzaly i v důsledku válečných událostí a převratných lidských osudů za své. Nyní nastoupil výrazný proces odcizení a zapomnění, hiát nebo též diskontinuita, jež vedla k výraznému úpadku statutu celé kolonie.